GRAFFITI
Docela zajímavý článek, ale z jiného soudku
Napsáno by TIMO
Česká republika a Brno
V České republice můžeme za počátky tohoto jevu považovat zhruba rok 1993, kdy začal pokrývat zdi nejdříve ve větších městech, prvně ovšem pouze ve formě nápodoby fotografií z časopisů, jež se velmi nesměle, systémem tiché pošty, šířily prostorem jako zajímavá forma zakázaného ovoce, neurotického chvění z nejasného boje proti čemusi. V Brně se coby první značky samostatných jezdců, na které si vzpomínám, objevil Sirup, Zmrzlinář či Blast, ze skupin (neboli crews) ARD, NS, DC nebo NWK. Za první řízený útok na centrum města (takzvaný bombing) můžeme považovat projevy skupiny COA a ODA, později SB a BHB. Ty také byly prvními, které výrazně plivly do upravené tváře historických budov a zvedly usazený kal nevůle doposud mlčící veřejnosti.
Od nulové tolerance k "legálům"
Roky 1997 až 1999 přinesly nulovou toleranci ze strany města a zároveň gradující odpor writerů. Sám tehdejší brněnský primátor podal návrh na změnu trestního zákona, který byl přijat s platností od 1. 7. 2001 jako paragraf 257/b. V praxi znamenal překvalifikování takovýchto projevů na trestný čin bez ohledu na výši škody s možností odnětí svobody až na osm let. Asi roční výraznější odpor písmáků vystřídal ústup a přechod na čerstvě vzniklé legální plochy, zejména za výrazného přispění občanského sdružení Ratolest. Druhá část streeterů pak přešla do squatů, kanálů a na periferii města, kde se nadále dá tvořit v relativním klidu.
Předchozí aktivity pokračují dál, ale určitě ne v takové míře a na všech místech. Někteří aktéři se navíc umoudřili a ke třicátým narozeninám dostali rozum, někteří ze vrátili z výkonu trestu nebo jsou v podmínce. Váhám s určením, kdo se vlastně tomuto folkloru ještě věnuje. Kdo je vlastně typickým představitelem této lidové tvorby?
Kdo jsou writeři?
Tak především: devadesát devět procent účastníků graffiti a street artu jsou samečci. Jedná se o jízdu individualistů, egoistů, kteří občůrávají, tedy vymezují svá území. Vědomě nebrojí proti ničemu, jejich protest je podvědomý, jako u každého, kdo cítí nedostatek seberealizace, a přitom vnímá, že systém bez diskusí funguje i bez něho. Jakýkoliv projev individuality je potom cenný, i kdyby se na zdi měl ocitnout sebestupidnější kosočtverec či komukoliv adresovaná nadávka.
Strach z prázdnoty
Pokud ponechám stranou do očí bijící útoky na hodnoty historické architektury městského jádra, v klikyhácích svíjejících se v breakdancovém gestu na zdech sídlišť vidím hlavně jasný projev strachu z prázdna. A bezmoc tváří v tvář čemusi velkému, neznámému a nepopsanému.
Hrůzu z neznáma překonáme jedině tehdy, když je pojmenujeme či popíšeme. Vzpomínám na vyprávění jednoho tehdy čtrnáctiletého kluka, když líčil, jak s kamarády pomalovali kotelnu na jedné brněnské periferii. "Ta bouda byla celá naše!" překypoval štěstím.
Chápal jsem, že si jen (zavalen lavinou cizích předmětů) vydobyl místo, ve kterém může dýchat, protože si je urval. Jistě, vždy jde zároveň i o projev agrese.
Poběžím po trávě
Chápu ovšem také pocit adolescentní bezmoci a ztráty, snahy zničit, abych nebyl zničen. Proto si myslím, že tady nejde o klasický vandalismus, tedy čirou snahu ničit.
Určitě se najdou tací, pro které bude moje rozlišení pouhým slovíčkařením, když tvrdím, že vandalství je pro mě samoúčelný útok a graffiti toliko nedestruuje, ale vždy přináší podpis. Myslím si však, že writer hlavně přesahuje hranice, překračuje daný rámec příkazů a zákazů, které nás sešněrovávají.
Mám chodit po chodnících? Poběžím po trávě! Mám v hodině výtvarky kreslit jen perem a tuší na papír formátu A4? Ztaguju fasádu! A když už jsem v tom, vezmu to i s oknem. Ano, vím, že jde o jalový protest proti nejasnému soupeři. Pro mě však zároveň i o cenný počin toho, kdo automaticky nesouhlasí a kdo si chce hranice sám ověřit, nekopírovat všechno slepě podle šablon předchozích generací. Kdo rozstříhal dobré rady na jednotlivá slova, třepe s nimi v klobouku a dadaisticky skládá. Artikuluje své vlastní texty. A zprvu je zaklíná tak, aby jim nikdo nerozuměl. Teprve postupně se učí komunikovat vstřícněji a konstruktivněji.
Neříkám, že z pouličních devastátorů vzejde elita národa, jejich konání však považuji za zajímavou možnost vlastního projevu. Za způsob, jak se bavit sám, aniž by to za mě dělal někdo jiný.
Přestože tedy graffiti proti ničemu viditelně nebojuje a je do značné míry módní záležitostí, pořád v něm podvědomý odpor cítím. A musím zároveň říct, že i víkendoví navonění pankáči jsou mi sympatičtější než šestnáctiletí oportunisté, kteří vyhodnotí vstupy a výstupy systému a zcela pragmaticky se vyhřívají ve slunci potěchy a hédonismu současného statu quo, bez otázek či zpochybnění.
Street art namísto rebelie
Až dosud jsem mluvil víceméně o graffiti, tedy o expanzivním nastolení vlastního ega namísto něčeho daného. Pro mě je však možnou cestou do jiných než vyšlapaných míst především street art. Od graffiti se liší přemýšlivějším přístupem a uměřeností, do prostoru vstupuje citlivěji, pouze jej doplňuje. Často používá známého jazyka, vlastně si jen pohrává s významy, přeskupuje je a mění. Nesnaží se tolik těšit z vlastní nesrozumitelnosti. Naopak chce být pro ostatní čitelný, respektovat dané podmínky a naroubovávat se na ně. V České republice vstoupil street art na scénu coby další možnost výtvarného projevu koncem devadesátých let, zejména po článku v časopisu Reflex, jenž pojmenoval dosud dřímající fenomén, který seskupil chaoticky těkající jednotlivce a určil jim směr. Street art vzal na sebe zároveň masovější, módní podobu a ustálila se v něm jistá klišé. Přesto myslím, že šlo o závan nové energie. O zviditelnění možností projevu, které nepřekračují zákon a snaží se být něžné vůči svému okolí. Také proto, že jde ponejvíc o samolepky, plakáty nebo dolepování, tedy o budování vlastní značky, jména, loga - případně o parazitování a ironizování zavedených reklamních značek či existujících komerčních kultů. Streetarter tím vlastně definuje svoje místo a existenci ve světě.
Kdo jsou lepiči?
Na rozdíl od writerů se jedná o lidi, kteří se snaží vědomě artikulovat své projevy, jež nejsou tak živelné jako mávnutí barevným sprejem. V Brně můžeme mluvit zejména o skupině 1331 a lidech jako Krillo, Shem, Kae. Například Krillo zrežíroval v Brně akci, při níž zúčastnění partyzáni alej oněmělých stožárů na Moravském náměstí u Rudoarmějce osázeli (namísto vlajek spřátelených zemí a obrázků traktorů) svými erbovními znaky. Pro lepší představu bych odkázal na stránky www.krillo.wz.cz. A budete-li na internetové síti, za zhlédnutí stojí i weby světového street artu www.ekosystem.org nebo též www.wooostercollective.com.
Učesanost omrzí
Ptáte se, jaká nejbližší budoucnost nás čeká a kdy já osobně už street artu konečně nechám? V současnosti, jak již jsem říkal, zaznamenáváme jistý útlum. V Brně tvoříme mimo viditelná místa, na třech legálních zdech, občas někdo něco nalepí, občas se o sobě něco dozvědí kuřáci (že smrdí - pozn. red.).
Komunita je rozdělena už i generačně. Staří braši tvoří syrověji a brutálněji. Pro mě se autentická, neestetická, leč naprosto přesvědčivá umělecká díla rodí (a vzápětí přestříkána zase zanikají) pod rukama Veuda, Redoye a dalších. Mladší generace si libuje v estetizovaných, samoúčelných, trojrozměrně působících efektech a odlescích. Nekritizuji, jen říkám, že mě tato učesanost nebaví. A myslím, že časem omrzí i její tvůrce.
Nestarám se o publikaci
Nechci být pan spravedlivý, ale macha prostupující graffiti mě už taky trochu unavuje. Mám sto důvodů odbočit a jít jinudy. I když i moje cesta je vyšlapaná, zatím mě pořád baví. Jsem ale už trochu starý, abych se ještě krčil někde ve křoví nebo po výkopech. Zpočátku mě ona karnevalovost bavila: schovávat se za maskou tmy a anonymity, mít možnost projevit se, aniž by mě někdo zkritizoval, čehož jsem se bál jako čert kříže. Pokud se věnuji street artu dnes, pak hlavním důvodem je pohodlí ve smyslu možnosti nestarat se o publikaci díla. Tvořím a vystavuji zároveň. Těším se však zároveň na moment, kdy budu mít v duši klid nebo mě bude nabíjet jiná tvorba než ta v plenéru. Zatím stále těkám mezi "potměšilým" ilegálním alibismem a neschopností zaujmout nějakou danou, společensky přijatelnou formu na denním světle. Ale říkám si: "Zanechávám stopu, kolem sebe kopu." A když si takhle zakřičím, mám radost a cítím, že žiju. Doufám přitom, že neřvu nesmysly a ostatní spíš těším než cokoliv jiného.
***
* Ulice vystavuje
Kdo se v Brně soustředí na pouliční výtvarné umění, nemohl si nevšimnout básniček a výtvarného doprovodu podepsaného značkou Timo. Skrývá se za ní samozřejmě konkrétní člověk, o jehož totožnosti kvůli jemné neshodě mezi zákonnými normami a jeho činností redakce nic neprozradí. V článku, který pro nás napsal, však vypráví sám. Jeho "věci" ostatně začínají být legendární a těší se značné pozornosti - jak mi vyprávěl jeden Nebrňák, který ze "štatlu" odjel o týden později, protože musel nejdřív celé město projít a vyfotit vše, co kde Timo napsal a namaloval. (jas)
* Timova básnička
Když zkřehne strach ve vypjatém času, bojím se ve tmě radosti, jasu, a když ti uteču z nicotných spárů, dávám zas všechno do původních tvarů. Však moji novou dočasnou krásu ubíjejí hrůzy a vteřiny hlasu. Zas časem všechno svraská a upadá, do vrásek na dno úsměv můj uvadá. Uvadá na kráse vada V Edenu hmotné svobody svody-hada-jako za mlada! (Básnička ze sloupu pod mostem mezi Riviérou a Anthroposem v Pisárkách.)
Foto popis| KLASICKÉ GRAFFITI. Na "legálu" čili legální zdi u Svratky na Křenové vznikají stále nová graffiti. Toto je od Sklep gengu.
Foto autor| FOTO: MAFA - MONIKA TOMÁŠKOVÁ
Foto popis| TIMO POD MOSTEM V PISÁRKÁCH. "Chtěl bych roztrhnout hrudi své žebroví, skulinou opony světlo mi proniká - nikdo se nedoví!"
Foto autor| FOTO: MAFA - MONIKA TOMÁŠKOVÁ
Foto popis| TEMNO 2007. Pro akci vozíčkářů vytvořil Timo jedno stanoviště.
Foto autor| FOTO: JARMILA OSVALDOVÁ
Foto popis| EJHLE, BERÁNEK BOŽÍ. Timova kresba na začátku kanálu říčky Ponávky v Králově Poli.
Foto autor| FOTO: TIMO
Foto popis| MENDLOVO NÁMĚSTÍ. Agresivní světelnou reklamní tabuli překryl letos na jaře na pár dnů koberec s větou, kterou též navrhl Timo.
Foto autor| FOTO: ARCHIV NONAME
Foto popis| VZKAZ POD KREMATORIEM. Z Bohunic dolů do města. "Smutek utek" i "Hledám, hledám člověčinu" píše také Timo.
Foto autor| FOTO: TIMO
O autorovi| TIMO, Autor je streetartový výtvarník
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie autor Oleg- Uno
Graffiti je druh výtvarného projevu spočívající ve vytvoření výtvarného díla pomocí sprejových barev. Protože je však většinou vytvářen nelegálně (např. na domech, památkách, dopravních prostředcích apod.), jde o závažnou formu vandalismu, která je v České republice trestným činem. Samotný termín graffiti je vzdáleně spřízněný s pojmem Sgrafito, vychází z původního řeckého slovesa γραφειν (grafein - psát).
Historie
Vzniklo v 60. letech ve Filadelfii, věhlasu se však dočkalo počátkem 70. let v New Yorku, kde mladík přezdívaný Taki 183 začal při své práci doručovatele psát na zdi první tag TAKI 183 (183. byla ulice, na které bydlel) jako reakci na tagy JULIO 204, které spatřil při jedné z pochůzek na 204. ulici. Sám TAKI 183 nebyl první writer, ale své zábavě se věnoval s velkou dávkou fanatismu, až si toho všimly i New York Times, které s ním v roce 1971 pořídily rozhovor, který napomohl tomu, aby se graffiti začalo šířit neuvěřitelnou rychlostí po celém New Yorku a po celém světě.
Zpočátku graffiti nikomu příliš nevadilo, na starých zdech New Yorku se spíše vyjímalo, ovšem poté, co writeři začali malovat na soupravy newyorského metra, začalo být potíráno. Graffiti si vyžádá každý rok po celém světě miliony dolarů za čištění vagonů, za nové nátěry ve městech a stal se z něj sociální a politický problém 21. století, proti němuž jsou postupně přijímány represivnější zákony.
Zároveň se pomalu rozvíjí i pozitivní forma spolupráce, kdy v rámci prevence vandalismu jsou pro graffiti vyhrazovány zvláštní plochy, resp. jsou organizovány přehlídky a soutěže[1]. I v Česku vznikly organizace, které poskytují sprejerům plochy ke svému výtvarnému vyjádření, aby nepoškozovali veřejný nebo soukromý majetek.
Dnes je možné vidět různé formy graffiti (méně destruktivní) z plastu, polystyrénu či provázků, graffiti promítané na zdi. Ale práce se sprejem a zdokonalování se v psaní jména je stále ta nejužívanější technika writerů.
Writer může malovat sám (což nebývá obvyklé) nebo v klanu (crew). K nejznámějším a nejlepším českým writerům patří Splesh aka Point aka Cakes Jan Kaláb, který patří spolu s Romeem, Keyem, Deilem, Stormrem a Biorem do DSK crew. Dalším významným writerem je Wladimir 518 z ABX crew, který založil writerskou školu Ladronka, kde se učili dnešní writeři jako Mosd, Blez, Epos. Mezi významné crew patří(patřili) v Praze AQF, WHS, KGS, GNK, TOP, CMR, MTR, ISK, MHA nebo MRK. V ostatních městech třeba DMS, WNC, CPS, ABS, RMB(PLZEŇ),LTS, ABQ, IRM, APS(OSTRAVA),BHB ,SB,HBQ,DRC(BRNO).
Základní pojmy
- Writer – člověk, který vytváří graffiti
- Crew – skupina writerů, která pracuje společně
- Toy – začátečník (mezi sprejery se tento výraz používá spíše jako vulgarismus)
- Can – plechovka spreje
- Cap – tryska na spreje
- Fatcap – tryska s nejširší stopou (až
- Skinnycap – tryska s nejužší stopou
- Tag – podpis writera, důraz na kompozici
- Piece – barevné graffiti, důraz na tvary písma a celkovou barevnou kompozici
- Chrom – stříbrno-černé graffiti, důraz na tvar
- Trow-up – rychlé graffiti, důraz na jednoduchost
- Rooftop – piece/trow-up/chrom na střeše
- End to end – panely přes celý vagón
- Sketch – skica
- Panel – graffiti na vagonu vlaku
- Backjump (BJ) – namalování panelu za provozu soupravy
- Wholecar (WC) – graffiti přes celou plochu vagonu
- Wholetrain (WT) – graffiti přes celou soupravu
- Oneman barevný wholecar – barevné graffiti přes celou plochu vagonu vytvořené jedním writerem, obecně to můžeme pokládat za vrchol nelegální tvorby writera
Stranka vznikla 6.Ledna
Fotoalbum
